Dějiny Antarktidy
From Wikipedia, the free encyclopedia
Historie Antarktidy vychází z raných západních teorií o rozsáhlém kontinentu, známém jako Terra Australis. V existenci Antarktidy učenci věřili staletí předtím než byl tento kontinent skutečně objeven.
Již Aristotelés (384 – 322 př. n. l.) předpokládal existenci rozlehlé pevniny v prostoru jižního pólu. Ta měla tvořit dno světa jako protiváha všech známých kontinentů na severní polokouli a měla mít podobné podnebí jako končiny kolem severního pólu. Tento jižní kontinent, nazvaný Alter orbis („Druhý svět“), předpokládal také Pomponius Mela v 1. století.
Klaudios Ptolemaios (cca 85 – 165 po Kr.) psal v knize Géografiké hyfégésis („Návod k zeměpisu“) o velké zemi, spojující na jihu výspy Afriky a Asie. Tuto Neznámou zemi – Terra Incognita – zobrazil i na mapě. Předpokládal, že kontinent je úrodný a obydlený.
Rovněž ve středověku se existence jižního kontinentu chápala jako možná, neboť navzdory v současnosti stále ještě obecně rozšířené představě lidé ve středověku věděli, že je země kulatá. Komentář k Apokalypse, který napsal Beatus z Liébany (cca 730 – 800) obsahoval i mapu světa se zobrazením kontinentu za Rudým mořem, obývaného protinožci. Ačkoliv originál mapy se nedochoval, její kopie byly spolu s Ptolemaiem jedním ze zdrojů představ o jižním kontinentu až do renesance.
Ve 12. a 13. století znovu začal ožívat zájem o antická díla a také představy o jižní zemi (Terra Australis). K tomu přispěl i cestopis Marca Pola (1254 – 1324), který uváděl výspy Beach, Lucach a Maletur daleko na jihu jako součást bájné jižní země. Nikdo tehdy neznal polynéskou legendu o muži z ostrova Rarotonga jménem Ui-te-Rangiora, který se kolem roku 650 plavil tak daleko na jih, až dosáhl místa, kde bylo moře zmrzlé. Kolem roku 800 pak prý jeho cestu zopakoval ještě Aru-Tanga-Nuku.[1]