Dějiny Litvy
From Wikipedia, the free encyclopedia
Dějiny Litvy počínají příchodem Baltů asi 3000–2000 př. n. l. První písemné zmínky o Litevcích, patřících do skupiny baltských národů, se datují do roku 1009 n. l. Litevci později dobyli sousední země a ve 13. století založili Litevské velkoknížectví (a krátkodobé Litevské království). Velkoknížectví bylo úspěšným a dlouho trvajícím válečnickým státem. Střežilo si svou nezávislost a křesťanství přijalo teprve ve 14. století jako jedna z posledních zemí v Evropě. V 15. století se tato obávaná mocnost stala největším státem Evropy díky dobytí rozsáhlých oblastí Rusi, obývaných velkými skupinami Východních Slovanů. Krewskou unií, ustanovenou roku 1385, se velkoknížectví osobou panovníka spojilo s Polskem. Pozdější Lublinská unie, uzavřená roku 1569 dala vzniknout unii reálné, tzv. Republice obou národů. Ta přetrvala až do roku 1795, kdy posledním dělením Polska zaniklo jak Polsko, tak i Litva. Pod nadvládou Ruského impéria Litevci následně žili až do 20. století.
Dne 16. února 1918 se zrodila obnovená Litva jako demokratický stát. Zůstala nezávislá až do roku 1940, kdy ji okupoval Sovětský svaz podle ujednání paktu Ribbentrop–Molotov. Po vypuknutí války prošla Litva několikaletou okupací nacistickým Německem, aby se po válce opět vrátila do područí Sovětského svazu. Jeho součástí zůstala téměř 50 let. V letech 1990–1991 Litva opět vyhlásila nezávislost. V roce 2004 země vstoupila do NATO i do Evropské unie.