Dvorní dámy
obraz Diega Velázqueze / From Wikipedia, the free encyclopedia
Dvorní dámy (španělsky Las Meninas, výslovnost [las meˈninas]) jsou hlavní dílo Diega Velázqueze, klíčového malíře španělského baroka, pocházející z roku 1656 a od roku 1819 uchovávané v muzeu Prado v Madridu. Rozměrná olejomalba o šířce 276 cm a výšce 318 cm je jedním z nejčastěji analyzovaných děl světového malířství, protože složitá a záhadná kompozice obrazu klade otázky o realitě a iluzi a o nejasných vztazích mezi zobrazenými osobami a divákem.
Dvorní dámy | |
---|---|
Autor | Diego Velázquez |
Rok vzniku | 1656 |
Technika | olej na plátně |
Rozměry | 318 × 276 cm |
Umístění | Museo del Prado, Madrid |
Dvorní dámy zobrazují místnost královského paláce Alcázar v Madridu za vlády Filipa IV. Španělského a ukazují skupinu většinou identifikovatelných členů španělského dvora, zachycených v konkrétním okamžiku jako na momentní fotografii. Někteří zobrazení lidé vyhlížejí z plátna směrem k divákovi, zatímco jiní reagují na další postavy obrazu. Pětiletá infantka Markéta Tereza, budoucí císařovna a také česká královna, je obklopena svým doprovodem: jsou zde mladé dvorní dámy, starší princeznina vychovatelka, tělesný strážce, dva trpaslíci a pes. Těsně za nimi pracuje na velkém plátně sám Velázquez. Malíř se dívá z prostoru obrazu ven, na diváka.[1] V pozadí je zrcadlo odrážející horní poloviny těl krále a královny. Ti jako by stáli mimo prostor obrazu, téměř v pozici diváků; někteří vykladači spekulují, že jsou odrazem malby, na které Velázquez právě pracuje.
Dvorní dámy se již dlouho chápou jako jeden z nejdůležitějších obrazů dějin umění. Barokní malíř Luca Giordano uvedl, že dílo představuje „teologii malby“, a v roce 1827 prezident britské Královské akademie umění Thomas Lawrence obraz popsal v dopise svému nástupci Davidu Wilkiemu jako „opravdovou filozofii umění“.[2] A na konci 20. století byly Dvorní dámy vyhodnoceny jako „Velázquezův největší úspěch, vysoce reflexivní, promyšlená demonstrace toho, co lze v umění malby dosáhnout, a možná nejzvídavější komentář, který kdy někdo dal k možnostem malířského stojanu”.[3]