Gejzír
termální pramen vyvěrající pod tlakem z podzemí / From Wikipedia, the free encyclopedia
Gejzír je pramen charakteristický nepravidelným únikem vody vyvrhované turbulentně (vířivě) do okolí a doprovázené vodní párou. Dříve se termín používal v geologii dle definice schválené USGS jen pro vyvrhování vařícího proudu vody a páry na zemský povrch[1] v určitých časově omezených periodách (či v podstatě i nepřetržitě[1]) ve vulkanicky aktivních oblastech.[2] Po objevení gejzírů na měsících ve sluneční soustavě, jako například na Saturnově měsíci Enceladu, došlo k rozšíření definice. Název pochází z islandského nejznámějšího gejzíru Geysir v oblasti Haukadalur. Jeho název je odvozen z islandského slovesa geysa znamenajícího „proudit“. Na světě je známo okolo tisíce gejzírů[3] (jiný zdroj uvádí počet 700[1]), z toho přibližná polovina se nachází v Yellowstonském národním parku v USA,[1] kde je možno navštívit i pravděpodobně nejznámější gejzír Old Faithful.[1] Další oblasti výskytu jsou Údolí gejzírů v Rusku, El Tatio v Chile, Taupo Volcanic Zone na Novém Zélandu a Island.
Ke vzniku gejzírů dochází jen na několika místech na Zemi, kde panují specifické hydrogeologické podmínky, a tak se jedná o poměrně řídký jev. Gejzíry jsou spojené s vulkanicky aktivními oblastmi, jelikož žhavé magma pod povrchem dodává vodě teplo potřebné k přehřátí a vzniku gejzíru. Povrchová či podzemní voda se vsakuje systémem trhlin do podzemí do hloubky okolo 2000 metrů, kde se dostává do kontaktu s horkými horninami, což vede k zahřátí, přehřátí a explozivnímu vytlačení vody a páry na povrch a vzniku gejzíru. Vodní erupce dosahují různé výšky v závislosti na tlaku dosaženém v podzemí a mohou dosahovat až několika desítek[2] metrů. Nejvyšší aktivní gejzír (údaj z roku 2010) je Steamboat Geyser, který dosahuje výšky okolo 90 metrů.[1] Vodní erupce jsou často pravidelné a nastávají vždy, když dojde k potřebné akumulaci vody v podzemních přívodových cestách a jejímu přehřátí.[2]
Voda vyvržená na povrch je často nasycena minerálními látkami uvolňovanými z magmatu či okolních hornin. Při výstupu na povrch klesá tlak a teplota vody, takže se tyto látky z vodního prostředí srážejí, čímž vznikají různé vápnité nebo křemité sedimentární horniny jako například sintry[2] (či gejzírity). Srážením vzniká v okolí místa erupcí nová platforma, která často tvoří na vrcholku kužel, z něhož vystřikují další erupce.[4] Gejzíry nejsou v čase stálé, může snadno dojít k jejich utlumení či zesílení, zániku i vzniku, a to v závislosti na sedimentaci hornin v ústí gejzírů, přesunutí zdroje magmatu, uzavření či otevření prasklin, zemětřeseních či zásahem člověka.[1][5]
Výtrysky materiálu často označované za gejzíry byly pozorovány na několika měsících ve vnějších okrajích sluneční soustavy. Vlivem okolních nízkých tlaků jsou tyto výtrysky tvořeny plyny bez kapalin; unikající plyny ovšem často vynesou do prostoru drobné prachové částice či kousky ledu. Výtrysky vodního ledu byly pozorovány v okolí jižního pólu Enceladu, naproti tomu výtrysky dusíku u Tritonu, měsíce Neptunu. V oblasti jižní polární čepičky Marsu byly pozorovány náznaky existence výtrysků oxidu uhličitého. V případě Marsu a Tritonu není výtrysk způsobován pravděpodobně geotermální energií, ale jejich vznik je vázán na ohřev povrchu tělesa Sluncem a skleníkový efekt.