Katolická církev v komunistickém Československu
From Wikipedia, the free encyclopedia
Katolická církev v komunistickém Československu zažívala po krátkém období obnovy po druhé světové válce tvrdý střet s komunistickou mocí. Během roku 1948 se církevní představitelé snažili některými vstřícnými kroky zmírnit komunistické represe vůči církvi, Komunistická strana Československa ovšem nikterak nemínila ustoupit ze svého plánu proti katolické církvi, jednomu ze svých největších ideových protivníků. Zlomem ve vztazích mezi katolickou církví a státem se stal červen 1949, kdy biskupové vystoupili v pastýřském listě proti státem organizované „Katolické akci“, jež měla omezit vliv episkopátu na laiky, a papež Pius XII. vydal exkomunikační dekret vztahující se na členy Katolické akce a KSČ. Bezpečnostní složky vzápětí internovala pražského arcibiskupa Berana a v následujících dvou letech rovněž téměř všechny ostatní československé římskokatolické i řeckokatolické biskupy.
Vydáním „církevních zákonů“ roku 1949 a pozdějším založením Mírového hnutí katolického duchovenstva získali komunisté pod kontrolu činnost duchovenstva, zatímco členy mužských řádů a kongregací podobně jako biskupy internovali v rámci Akce K, jejíž obdoba Akce Ř postihla také řeholnice. Významná část řeholnic ovšem zůstala činná v sociálních ústavech po celé období komunismu. Řeckokatolickou církev komunisté donutili na soboru v Prešově začlenit se do pravoslavné církve a následně perzekvovali ty, kteří se tomuto opatření odmítli podřídit. Stejně tak perzekuce zejména v podobě internace, vězení či zařazení do pomocných technických praporů postihly kněze či laiky vystupující aktivně proti komunistickému režimu. Československou stranu lidovou, jež vystupovala jako politický zástupce katolíků, zcela ovládlo prokomunistické Petrovo a Plojharovo křídlo.
Do roku 1953 tak byla činnost církve značně ochromena a tento stav trval přinejmenším do počátku 60. let. Roku 1960 byli ovšem mnozí katoličtí vězni amnestováni a kolem některých z nich (Josef Zvěřina, Oto Mádr, Felix Maria Davídek, řeholníci) se začaly formovat ilegální skupinky „podzemní církve“. Roku 1963 se k nim mohli přidat také biskupové, kteří sice byli propuštěni z internace, nezískali však státní souhlas. Kardinál Beran dokonce roku 1965 opustil republiku bez možnosti návratu. Novým impulsem pro život československé katolické církve se stala vyjednávání mezi zástupci Vatikánu a Československa probíhající od roku 1963.
Během pražského jara vystoupili mnozí tajní kněží a řeholníci z ilegality, došlo ke zrušení Mírového hnutí katolického duchovenstva, obměně vedení ČSL a povolení činnosti některým biskupům, avšak invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 znamenalo konec této obnovy činnosti církve. Dlouhodobější význam do budoucnosti mělo snad jen Dílo koncilové obnovy a obnova řeckokatolické církve; mírové hnutí bylo obnoveno pod názvem Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (SKD PIT) a roku 1973 se komunistům po úmrtí většiny československých biskupů podařilo prosadit vysvěcení biskupů, kteří byli vůči režimu loajální, nebo s ním přímo spolupracovali (zejména Josef Vrana).
Roku 1978 ovšem do papežského úřadu nastoupil Jan Pavel II., jenž komunistický režim znal velmi dobře z vlastní zkušenosti, což znamenalo zásadní proměnu vatikánské politiky vůči komunistickým režimům. Roku 1982 římská kurie zakázala kněžím členství v SKD PIT a následujícího roku byl vydán nový Kodex kanonického práva, jenž omezil pravomoci kapitulních vikářů, kteří spravovali neobsazené diecéze a často úzce spolupracovali s režimem.
Kardinál František Tomášek podpořen těmito kroky Vatikánu pozval papeže na návštěvu. Komunisté návštěvu sice nepovolili, roku 1985 se ovšem konala mohutná pouť na Velehradě, kterou následovala zintenzivněná činnost skryté církve i laiků. Slabost režimů ukázaly i velké poutě roku 1988. Na podzim roku 1989 ÚV KSČ dokonce povolila vypravení poutě z Československa do Říma na svatořečení Anežky České, které se konalo jen několik dní před sametovou revoluci. Po pádu komunistického režimu církev mohla začít vyvíjet svou činnost v atmosféře náboženské svobody.