Klasicistní architektura
styl architektury let asi 1750 až 1850 / From Wikipedia, the free encyclopedia
Klasicistní architektura (též architektura klasicismu) je architektonický styl používaný zhruba mezi roky 1750 a 1850. V dějinách architektury se tento styl objevil po pozdním baroku a rokoku, vznikl v západní Evropě (především ve Francii a Anglii), ale později se rozšířil téměř po celém světě. V souladu s obecnější uměleckou tendencí klasicismu navázal na ideály a formu antické řecké a římské architektury; obdivoval racionalitu jejích postupů a převzal tradiční architektonické prvky při použití novověkých stavebních metod.[1] Kladl důraz na symetrii, geometrii a pravidelnost, stavby mívají rovné linie, trojúhelníkové štíty a sloupy podobné antickým.
K předchůdcům tohoto stylu patřil zejména Andrea Palladio a jím inspirovaná palladiánská architektura, která se rozšířila v Anglii a později po celém světě.[2] Pravý klasicismus začal po polovině 18. století.[3] Později pronikl do všech západních zemí a jejich kolonií a ovlivnil architektonickou produkci zejména ve střední Evropě, Itálii, Rusku, Spojených státech a Latinské Americe.
Doba rozkvětu klasicismu koresponduje s průmyslovou revolucí.[1] V tomto období také začíná odpoutání architektury od problémů stavební praxe.[4] V klasicistní architektuře existovaly různé proudy v závislosti na období a tradicích různých zemí. Proto je obtížné stanovit přesnou periodizaci tohoto slohu. Lze ho zařadit do širšího proudu založeného na studiu klasické architektury (počínajícího architekturou 16. století), který zůstal v módě po celou dobu 19. století (verze klasicismu vytvořená ve Francii na přelomu 18. a 19. století se označuje jako empír, v období od druhé poloviny 19. století se pak obvykle hovoří o neoklasicismu) a zanechal stopy v novější architektuře (různé monumentalistické tendence 20. století i takzvaná nová klasická architektura 21. století).[3]