Pacifická dekádová oscilace
From Wikipedia, the free encyclopedia
Pacifická dekádová oscilace (PDO) je silný, opakující se vzorec proměnlivosti klimatu mezi oceánem a atmosférou, který se soustřeďuje v Tichomořské pánvi ve středních šířkách. PDO se projevuje teplými nebo chladnými povrchovými vodami v Tichém oceánu severně od 20° s. š. V průběhu 20. století se amplituda tohoto klimatického vzorce nepravidelně měnila v meziročním až interdekádním měřítku (což znamená období od několika let až po období několika desetiletí). Existují důkazy o zvratech v převládající polaritě (což znamená změny chladných povrchových vod oproti teplým povrchovým vodám v regionu) oscilace, ke kterým došlo kolem let 1925, 1947 a 1977; poslední dva zvraty odpovídaly dramatickým změnám v režimech produkce lososů v severním Tichém oceánu. Tento klimatický vzorec ovlivňuje také teploty vzduchu při povrchu pobřežních moří a kontinentů od Aljašky po Kalifornii.
Během „teplé“ neboli „pozitivní“ fáze se západní část Tichého oceánu ochlazuje a část východního oceánu se otepluje; během „chladné“ neboli „negativní“ fáze dochází k opačnému vývoji. Pacifickou dekádovou oscilaci pojmenoval Steven R. Hare, který si jí všiml při studiu výsledků vzorců produkce lososů v roce 1997.[1]
Pacifický dekadický oscilační index je vedoucí empirická ortogonální funkce (EOF) měsíčních anomálií teploty povrchu moře (SST-A) nad severním Pacifikem (od pólu k 20° s. š.) po odstranění globální průměrné teploty povrchu moře. Tento index PDO je standardizovanou časovou řadou hlavních komponent.[2] „Signál“ PDO byl rekonstruován již v roce 1661 na základě chronologií stromových letokruhů v oblasti Baja California.[3]