Válka za nezávislost Namibie
From Wikipedia, the free encyclopedia
Válka za nezávislost Namibie (anglicky Namibian War of Independence, také známá jako Jihoafrická pohraniční válka, anglicky South African Border War, v Jižní Africe dále známá jako Angolan Bush War) byl převážně asymetrický konflikt, který probíhal v Namibii (tehdy v Jihozápadní Africe), Zambii a Angole od 26. srpna 1966 do 21. března 1990 mezi Jihoafrickými obrannými silami (SADF) a lidovou osvobozeneckou namibijskou armádou (PLAN) - ozbrojeným křídlem Jihozápadní africké lidové organizace (SWAPO). Jihoafrická pohraniční válka vyústila v jednu z největších bitev na africkém kontinentu od druhé světové války a úzce souvisela s angolskou občanskou válkou.
Válka za nezávislost Namibie | |||
---|---|---|---|
konflikt: Studená válka a dekolonizace Afriky | |||
Ve směru hodinových ručiček zleva shora: Angolský MiG-21bis na letišti; Konvoj SADF hlídkující na namibijské cestě; protest v roce 1981 proti agresi SADF v Angole; Sovětský poradce s vojáky FAPLA; Mírové síly UNTAG těsně před namibskou nezávislostí; Expediční jednotky SADF s minometem | |||
Trvání | 26. srpna 1966 – 21. března 1990 | ||
Místo | Jihozápadní Afrika, Angola, Zambie | ||
Výsledek | Vojensky patová situace[1][2] | ||
Změny území | Namibie získala nezávislost na Jižní Africe | ||
Strany | |||
| |||
Síla | |||
| |||
Ztráty | |||
| |||
Namibijští civilisté: 947–1 087[28] | |||
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
SWAPO po několika desetiletích neúspěšných peticí prostřednictvím Organizace spojených národů a Mezinárodního soudního dvora za nezávislost Namibie vytvořila v roce 1962 organizaci PLAN s materiální pomocí SSSR, ČLR a spřátelených afrických zemí, jako Tanzanie, Ghana a Alžírsko.[29] V srpnu 1966 se mezi organizací PLAN a jihoafrickými úřady rozhořely boje. V letech 1975 až 1988 podnikla Jižní Afrika do Angoly a Zambie masivní konvenční nájezdy, aby eliminovala předsunuté operační základny organizace PLAN.[30] Proti povstalcům byly nasazeny také speciální jednotky jako Koevoet a 32 prapor vycvičený k provádění průzkumu a sledování partyzánských hnutí.
Jak konflikt postupoval, stala se jihoafrická taktika stále agresivnější. Jihoafrické nájezdy způsobovaly Angole ztráty a občas vyústily ve vážné vedlejší škody na ekonomických zařízeních považovaných pro angolskou ekonomiku za životně důležité.[31] Z důvodu tyto nájezdy zastavit, ale také narušit rostoucí spojenectví mezi jihoafrickými obrannými silami a organizací UNITA, která dostávala zajatou výzbroj organizace PLAN,[32] začal Sovětský svaz podporovat angolské jednotky (FAPLA) prostřednictvím velkého kontingentu vojenských poradců a moderních vojenských technologií, které v 80. letech dosáhly hodnoty až čtyř miliard dolarů.[33] Počínaje rokem 1984 si byli pravidelní angolští vojáci pod sovětským velením dostatečně jistí, aby mohli čelit SADF.[33] Jejich pozice byly také posíleny tisíci kubánskými vojáky. Válečný stav mezi Jihoafrickou republikou a Angolou na okamžik skončil po uzavření krátkodobých dohod z Lusaky, ale v srpnu 1985 boje opět vypukly, když organizace PLAN i UNITA využily příměří k posílení svých vlastních partyzánských činností, čímž byly obnoveny bojové akce jednotek FAPLA, které vyvrcholily bitvou o Cuito Cuanavale. Jihoafrická pohraniční válka byla prakticky ukončena trojstrannou dohodou zprostředkovanou Spojenými státy, které se angažovaly ve stažení kubánského a jihoafrického vojenského personálu z Angoly a Jihozápadní Afriky.[34] PLAN zahájila svou závěrečnou partyzánskou kampaň v dubnu 1989.[35] a Jihozápadní Afrika formálně získala nezávislost jako Namibijská republika o rok později, 21. března 1990.[2]
Přestože se bojovalo převážně v sousedních státech, měla jihoafrická pohraniční válka na jihoafrickou společnost velký kulturní a politický dopad.[36] Vláda apartheidu věnovala značné úsilí prezentovat válku jako součást politiky zadržování proti regionálnímu sovětskému expanzionismu[37] a použila ji k vyvolání veřejných protikomunistických nálad.[38] Toto téma zůstává nedílnou součástí současné jihoafrické literatury, zvláště v dílech psaných v afrikánštině, čímž vznikl jedinečný žánr známý jako grensliteratuur (přímo “pohraniční literatura”).[31]