Zahraniční vztahy Španělska
přehled zahraničních vztahů Španělska / From Wikipedia, the free encyclopedia
Zahraniční vztahy Španělska byly postaveny na zahraničních vztazích Španělského impéria. Po zániku personální unie Kastilie a Aragonie, která následovala po společné vládě katolických panovníků, následovala anexe Granadského emirátu a Navarrského království. Koruna také po příjezdu Kolumba do Nového světa v roce 1492 vybudovala velkou koloniální říši v Americe.
Španělští habsburští panovníci vlastnili po celé Evropě velké majetky. Habsburská dynastie bojovala proti protestantské reformaci na kontinentu a dosáhla dynastického sjednocení říší Pyrenejského poloostrova tím, že v roce 1580 dala vzniknout personální unii mezi Španělskem a Portugalskem. Americké kolonie dodávaly drahé kovy, ale ty byly utraceny ve válkách vedených proti Francii v Itálii a jinde, stejně jako v konfliktech proti Osmanské říši, Anglii nebo v povstání ve Španělském Nizozemsku, Portugalsku (ztraceno po roce 1640) a Katalánsku. Pevninské Španělsko bylo hlavním dějištěm války o španělské dědictví (1701–1714), po níž dynastie Bourbonů upevnila vládu a zároveň odevzdala majetky v Itálii a Nizozemsku. Následné bylo podpořeno úzké propojení s Francouzským královstvím v průběhu 18. století. Během napoleonských válek bylo pevninské Španělsko okupováno Francouzskou říší (která dosadila loutkového vládce) a po povstání v roce 1808 se stalo hlavním dějištěm poloostrovní války. Téměř všechny španělské kolonie získaly nezávislost na počátku 19. století. Ještě si udrželo Kubu, Portoriko a Filipíny, které byly ale ztraceny v roce 1898 po španělsko-americké válce a, v souladu s dalekosáhlým úsilím ostatních evropských mocností, si Španělsko začalo udržovat koloniální přítomnost na africkém kontinentu, nejvíce v Západní Sahaře a Rovníkové Guineji. Také zasáhlo ve Vietnamu po boku Francie a zapojilo se do záležitostí bývalé kolonie Santo Domingo, která se nakrátko vrátila pod španělskou kontrolu. Po vytvoření španělského protektorátu v severním Maroku došlo na počátku 20. století k vyčerpávajícímu konfliktu proti rífskému antikoloniálnímu odporu. Španělsko se během první světové války drželo statusu neutrality.
Španělská občanská válka v letech 1936–1939 se stala zástupnou válkou mezi mocnostmi osy Německem, Itálií a Sovětským svazem (který prohrál). Válka začala zavedením diktatury Francisca Franca, která trvala až do roku 1975. Po druhé světové válce byla uzavřena řada mnohostranných dohod a institucí konfigurujících to, co je dnes známé jako západní Evropa. Vojenské dohody se Spojenými státy z roku 1953 znamenaly přijetí bezprecedentních podmínek ve vztahu k (mírovému) vojenskému nasazení cizí mocnosti na španělské půdě. Španělsko vstoupilo do OSN v roce 1955 a do MMF v roce 1958. V posledních záchvěvech diktatury probíhala špatně řízená dekolonizace španělské Sahary s marockou invazí na toto území v roce 1975 a jeho údajným rozdělením mezi Maroko a Mauritánii, což vyvolalo vleklý, dodnes trvající konflikt, který postavil saharskou národně osvobozeneckou frontu Polisario proti Maroku a (krátce) Mauritánii. Španělsko vstoupilo do NATO (1982) a Evropských společenství (1986).
V širokém spektru otázek Španělsko často dává přednost koordinaci svého úsilí se svými partnery v EU prostřednictvím mechanismů evropské politické spolupráce.