![cover image](https://wikiwandv2-19431.kxcdn.com/_next/image?url=https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c5/Italien_zur_Langobardenzeit.jpg/640px-Italien_zur_Langobardenzeit.jpg&w=640&q=50)
Langobardi
historické západogermánské etnikum / From Wikipedia, the free encyclopedia
Langobardi (latinsky Langobardi) byli příslušníci germánských kmenů, kteří mezi lety 568 až 774 vládli většině Apeninského poloostrova, kde založili Langobardské království.
![Thumb image](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c5/Italien_zur_Langobardenzeit.jpg/640px-Italien_zur_Langobardenzeit.jpg)
Langobardský historik Paulus Diaconus sepsal dílo Historia Langobardorum, kde se píše, že Langobardi pocházeli z menšího kmene zvaného Winnilové,[1] který žil v jižní Skandinávii (Scadanan), než se přesunul za účelem hledání nových míst. V 1. století našeho letopočtu tvořili součást Svébů v dnešním severozápadním Německu, konkrétně v okolí dolního toku Labe. Do konce 5. století se přesunuli do oblasti zhruba dnešního moderního Rakouska a Slovenska severně od Dunaje, kde si podmanili Heruly a později vedli časté boje s Gepidy. Langobardský král Audoin porazil vůdce Gepidů Thurisinda v letech 551 nebo 552 a jeho nástupce Alboin Gepidy nakonec v roce 567 porazil definitivně.
Po tomto vítězství se Alboin rozhodl odvést své lidi na území Itálie, která byla po dlouhé gótské válce (535–554) mezi byzantskou říší a ostrogótským královstvím vylidněná a devastovaná. Na rozdíl od Gótů a Vandalů Langobardi opustili Skandinávii tak, že postupovali na jih přes dnešní Německo, Rakousko a Slovinsko a germánská území opustili jen několik desetiletí předtím, než Itálie dosáhli. Do doby než napadli území Itálie tedy zůstali převážně germánským kmenem. K Langobardům se přidaly četné počty Sasů, Herulů, Gepidů, Prabulharů, Durynků a Ostrogótů a jejich invaze do Itálie byla téměř nerušená. Koncem roku 569 již měli dobytou celou severní Itálii a hlavní města severně od řeky Pád, s výjimkou Pavie, která padla v roce 572. Zároveň byla obsazena oblast střední a jižní Itálie. V severní a střední Itálii vzniklo Langobardské království, později pojmenované Regnum Italicum (“království Itálie”), které dosáhlo vrcholu v první polovině 8. století za vlády krále Liutpranda. V roce 774 si království podmanil franský král Karel Veliký a začlenil ho do své říše. Langobardští šlechtici však nadále vládli jižním částem italského poloostrova až do 11. století, než jejich území dobyli Normané a začlenili se do svého sicilského hrabství. V tomto období byla jižní část Itálie stále pod langobardskou nadvládou cizincům známa v severských runových kamenech pod názvem Langbarðaland (Země Langobardů).[2] Jejich odkaz je patrný také v regionálním názvu Lombardie na severu Itálie.