Církevní slovanština
liturgický jazyk / From Wikipedia, the free encyclopedia
Církevní slovanština je liturgický a literární jazyk používaný slovanskými pravoslavnými a řeckokatolickými církvemi; zapisuje se cyrilicí. Není jednotným jazykem, užívá se v několika tzv. redakcích.
Staroslověnština (Старославя́нский язы́к) | |
---|---|
Rozšíření | pravoslavné a řeckokatolické církve ve východní Evropě (Rusko, Rumunsko, Srbsko, Bulharsko, Severní Makedonie, dříve též Chorvatsko, Velkomoravská říše aj.) |
Počet mluvčích | liturgický jazyk |
Klasifikace | |
Písmo | Hlaholice, Cyrilice |
Postavení | |
Regulátor | není stanoven |
Úřední jazyk | 10. – 16. století – Rusko, rumunské Valašsko a Moldávie |
Kódy | |
ISO 639-1 | cu |
ISO 639-2 | chu (B) chu (T) |
ISO 639-3 | chu |
Ethnologue | SLN |
Wikipedie | |
cu.wikipedia.org | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
V současné češtině je „církevní slovanština“ standardní označení pro nejstarší slovanský jazyk dochovaný v textech z 10. a 11. stol., který měl status odpovídající dnes jazyku spisovnému. Do 80. let 19. století neměla čeština pro tento jazyk obecně přijímané pojmenování. Vznik označení „církevní slovanština“ je třeba vidět v širších souvislostech.[1] Na žádost velkomoravského knížete Rostislava (Rastislava) o misii vytvořili ještě před misií bratři Konstantin (pozdějším mnišským jménem Cyril) a Metoděj, rodilí Řekové ze Soluně, staroslověnštinu. Jazyk vytvořili pro svou misijní a vzdělávací činnost na Velké Moravě, kam přišli roku 863. Velkolepé užití místně srozumitelného slovanského liturgického jazyka a brzy i šíře spisovného, literárního jazyka bylo severně od Alp v evropském rozměru zahájeno právě na moravské půdě. Vznikly zde překlady biblických textů, liturgických, právních a jiných textů i originální (nepřeložené) skladby básnické a legendární, kázání atp. Odtud se pak jako mladší církevní slovanština rozšířil jazyk (a literatura jím psaná) na více než jedno tisíciletí po celé východní Evropě. Po 11. století se pro tento spisovný jazyk užívá názvu „církevní slovanština“ (různých tzv. redakcí: ruské, charvátské, srbské; na bulharské půdě se tradičně označuje jako „střední bulharština“).[2]