Keelingova křivka
From Wikipedia, the free encyclopedia
Keelingova křivka je grafické znázornění průměrné globální koncentrace stopového plynu oxidu uhličitého (CO2) v zemské atmosféře od roku 1958.[1] Byla pojmenována po Charlesi Davidu Keelingovi ze Scrippsova oceánografického institutu. Jako první prokázal, že koncentrace skleníkových plynů se zvyšuje v důsledku změn ve využívání půdy a spalování fosilních paliv. Křivka vykazuje charakteristický kolísavý roční průběh, který odráží vegetační cyklus severní polokoule. Na jaře a v létě (na severu) převažuje příjem CO2 rostlinami, což se projevuje poklesem koncentrace – s časovým zpožděním v závislosti na místě měření. Na podzim a v zimě uvolňuje vegetace čisté množství CO2, což vede ke zvýšení jeho koncentrace.
Keelingova křivka má v historii výzkumu klimatických změn zvláštní postavení, protože byla považována za důležitý důkaz globálního oteplování způsobeného člověkem, které bylo v té době formulováno pouze jako hypotéza. Z naměřených dat i z průběhu křivky byly získány významné vědecké poznatky.[2] V roce 2015 ji Americká chemická společnost ocenila titulem Národní historická chemická památka.[3]
V roce 2005 vzdal fyzik a ekolog Charles Kennel hold Keelingovým vědeckým úspěchům slovy:
„Metrologické důkazy Charlese Davida Keelinga o globálním nárůstu koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře byly výchozím bodem pro dnešní velké obavy z globálního oteplování. Jedná se o nejdůležitější environmentální záznam 20. století.“ — Charles Kennel[4]