Obecná čeština
nespisovná, interdialektální forma českého jazyka, používaná obvykle v běžné ústní komunikaci / From Wikipedia, the free encyclopedia
Obecná čeština je nespisovná forma českého jazyka používaná obvykle v běžné ústní komunikaci. V lingvistice se definuje jako interdialekt používaný zejména v Čechách a na západní Moravě – původně jde o nářečí Čech.[1] Liší se od spisovné češtiny, která je v neformálním hovoru většinou vnímána jako nepřirozená. Obecná čeština není kodifikována, a vyvíjí se proto rychleji a plynuleji než spisovný jazyk. Některé prvky obecné češtiny mohou časem proniknout do spisovné vrstvy jazyka. Mluvená forma spisovného jazyka, která má nejblíže k obecné češtině, se nazývá hovorová čeština. Slovník spisovné češtiny obsahuje i některé z výrazů obecné češtiny, které podle autorů začínají pronikat do spisovné vrstvy.
Obecně česká nářečí se vyvíjela odchylně od ostatních již od 15. století. Mnohé oblasti Moravy a Slezska byly od českého inovačního centra izolovány, a tak do nich mnohé změny nepronikly. Dlouhou dobu byl za standard spisovné češtiny považován jazyk Bible kralické (1579–1594), který byl přijat i jazykovědci v době národního obrození (konec 18. století – 1. polovina 19. století). Mezitím se obecná čeština vyvíjela v mluvené podobě, zatímco literární jazyk upadal kvůli dominanci němčiny. Tyto snahy byly ukončeny v době národního obrození. Změny, které mezitím v mluveném jazyce v Čechách nastaly, nebyly přijaty, spisovný jazyk setrval v podobě literárního jazyka 15. a 16. století, částečně i proto, že změny nezasáhly všechna území České koruny.
Pod vlivem médií postupně pronikají obecně české prvky i do jiných nářečí (kde jsou stále vnímány jako cizí).