Zákon o svobodném přístupu k informacím
seznam na projektech Wikimedia / From Wikipedia, the free encyclopedia
Zákon o svobodném přístupu k informacím je legislativní nařízení, které garantuje přístup k informacím drženým státem. Ustanovuje proces, ve kterém mohou být vznášeny požadavky na vládou držené informace. Všechny tyto požadavky pak musejí být přijaty a za minimální náklady, kromě standardních výjimek, vyřízeny poskytnutém informace. Vláda je typicky vázána povinností vydat a podpořit otevřenost k takto vyžádaným informacím (tato skutečnost získala různé přezdívky, např. ve Spojených státech „sunshine law“ – doslova zákon slunečního světla). V mnoha zemích jsou ústavní záruky na právo na přístup k informacím, ale většinou jsou nevyužity pokud neexistuje specifická legislativa.
Zákon o svobodném přístupu k informacím či nějakou podobnou formu implementovalo přes 85 zemí světa. Švédský zákon tohoto druhu z roku 1766 je nejstarší.[1] Další země pracují na představení tohoto zákona, jenž v nich již může existovat, ale ne na celostátní úrovni.
Souvisejícím konceptem jsou veřejná zasedání, ke kterým má veřejnost ze zákona přístup (nikoli pouze k výsledkům těchto jednání). V mnoha zemích se svobodný přístup k informacím pojí se zákony na ochranu informací, resp. jsou součástí jednoho legislativního celku.
Základním principem zákona o svobodném přístupu k informacím je ten, že důkazní břemeno leží na straně, která je žádána o informace, nikoli žadateli. Strana, která požadavek obdržela, většinou nesmí poskytnutí informací žadateli podmiňovat vysvětlením, proč o tyto informace žádá. Stejně tak, žadatel nemusí vysvětlovat, proč informace vyžaduje, většinou kromě případů, kdy informace není tajná.[zdroj?][ujasnit]